V červenci odstartoval na Magazínu nový seriál, ve kterém postupně blíže poznáme rostlinné jedy. Kdy je obsahová látka určena k léčbě a kdy slouží třeba zločinu? Podle autora seriálu, PharmDr. Tomáše Arndta, jsou tyto látky symbolem farmakologického paradoxu - ukazují, že hranice mezi vražedným jedem a zachraňujícím lékem je definována výhradně dávkou, úmyslem a hloubkou lidského poznání. Třetí zastavení patří náprstníku.
Rod náprstník (Digitalis) obsahuje rostliny náprstník červený (Digitalis purpurea) a náprstník vlnatý (Digitalis lanata), které patří k nejvýznamnějším i nejvíce fascinujícím rostlinám v historii farmakologie a kardiologie. Jejich zvonkovité květy zdobí zahrady a lesní mýtiny, ale uvnitř tkví mimořádně silné chemické sloučeniny - kardiotonické glykosidy.
Na snímku ilustrace Digitalis purpurea z historických knih Rostlinstvo naší domoviny (1914) a Léčivé rostliny (1900).
Náprstník červený
Náprstník červený (Digitalis purpurea) je dvouletá prudce jedovatá rostlina z čeledi jitrocelovité (Plantaginaceae). Koruny jeho květů jsou trubkovitě zvonkovité, dolů skloněné. Zvnějšku jsou nachové, uvnitř se vyskytují četné tmavě fialové až červené, bíle ohraničené skvrny. Dříve se z něj jako droga se užívaly sušené listy (Folium digitalis) k přípravě nálevů a tinktury. Ve všech částech rostliny (a zejména v listech) jsou přítomny glykosidy, většinou se steroidním aglykonem, ovlivňující srdeční činnost.
Tyto účinné látky se dělí na:
K dalším obsaženým látkám patří steroidní saponiny, flavonoidy, organické kyseliny a další sloučeniny.
Náprstník vlnatý
Náprstník vlnatý (Digitalis lanata) je dvouletá až krátce vytrvalá bylina, vysoká 40 až 80 cm. Kvete zvonkovitými květy světle okrové barvy. Stejně jako předchozí bylina je pro obsah četných srdečních glykosidů v listech silně jedovatá, totéž platí pro semena. Droga obsahuje triterpenoidní steroidní glykosidy - lanatosidy typu A, B, C, D, E s různými aglykony, např. digilanid, digitalin, digitoxin, digoxin a gitoxin. Celkový obsah různých lanatosidů je v listech asi 0,2 %, z toho je nejvíce přímo latanosidu C.
V léčbě nahradil náprstník červený, protože účinné látky získané z náprstníku vlnatého se v srdečním svalu méně kumulují, lépe se vstřebávají přes sliznici trávicí trubice, snáze se z těla vylučují a po požití rychleji účinkují.
Historie léčivých rostlin rodu Digitalis a jejich účinných látek
Příběh těchto látek ukazuje, jak se lidstvo posunulo od záhadného travičství a lidové medicíny až k precizně dávkovaným lékům dnešní doby.
Tisíciletí slepých pokusů: Od ochrany před čarodějnictví k badateli Witheringovi
Účinky kardiotonických glykosidů znalo lidstvo velmi dlouho, aniž by tušilo, jak přesně fungují:
● Nejstarší použití náprstníku lze vysledovat až do řecké a římské éry, na základě zpráv, že „otec farmakognozie", Pedanius Dioscorides, si byl vědom jeho účinků. Ve velšském a irském folkloru byl náprstník považován za ochranu před "uhrančivým okem" a čarodějnictvím.
● Evropské bylinkářství: Lidé odvar z náprstníku podávali při takzvané „vodnatelnosti" (edémech způsobených selháním srdce). Byl také v Evropě používán sedláky k léčení edémů dobytka, spojených s masivním zadržováním vody v těle.
● 16. století - Leonhard Fuchs (1501-1566) naznačil, že by mohl mít při perorálním užívání močopudné vlastnosti a při lokálním použití by mohl sloužit jako lék na rány. Fuchs také vymyslel název „digitalis purpurea " z latinského slova „digitus ", což je latinský odkaz na vzhled rostliny, kterou Němci nazývali „fingerhut " (což znamená náprstek).
● 1710 - William Salmon tvrdil, že má schopnost léčit tuberkulózu. Přibližně ve stejnou dobu byl identifikován i potenciál pro toxicitu. Salmon napsal, že „způsobuje slabost, vyvolává zvracení a pročišťuje".
● 1748 - François Salerne publikoval výsledky experimentů, které ukázaly, že krůty překrmené náprstníkem vykazovaly křeče.
...........................................
Vědecký zlom
Přišel v roce 1785, kdy anglický lékař a botanik William Withering publikoval svou práci o náprstníku červeném (Digitalis purpurea). Withering vypozoroval, že stará bylinkářka úspěšně léčí vodnatelnost směsí dvaceti bylin. Správně identifikoval náprstník jako hlavní účinnou složku, popsal poprvé bezpečné dávkování i příznaky otravy (nevolnost, zvracení, poruchy vidění).
Ve své Zprávě o náprstníku a některých jeho lékařských využitích: S praktickými poznámkami k vodnatelnosti a dalším nemocem (poprvé publikovaná roku 1785) uvádí: „V roce 1775 byl požádán o můj názor ohledně rodinného receptu na vyléčení vodnatelnosti. Bylo mi řečeno, že to dlouho tajila stará žena ze Shropshire, která někdy prováděla léčbu poté, co pravidelnější lékaři selhali. Bylo mi také řečeno, že dosaženými účinky bylo prudké zvracení a proplachování, protože se zdálo, že močopudné účinky byly přehlíženy. Tento lék se skládal z dvaceti nebo více různých bylin; ale pro člověka znalého těchto témat nebylo příliš těžké pochopit, že účinnou bylinou nemohl být nikdo jiný než náprstník."
I když se Withering mylně domníval, že náprstník působí primárně na ledviny jako diuretikum, dal základ moderní digitalisové terapii. Stojí za připomenutí, že před Witheringovým popisem neměla vodnatelnost žádnou specifickou léčbu a byla téměř vždy smrtelná.
...........................................
● 1875: Francouzský lékárník Claude-Adopce Nativelle poprvé izoloval čistý krystalický glykosid z náprstníku, který nazval digitalin (později známý jako digitoxin).
● Začátek 20. století: Sir James Mackenzie prokázal díky nově používanému elektrokardiografu účinnosti digitalisu při léčbě deliria cordis (nepravidelného pulsu) a byl mezi prvními, kdo zmínil vagový účinek léku.
● Do roku 1900: po sérii fyziologických experimentů na žabách, bylo prokázáno, že digitalis zvyšuje sílu kontrakce izolovaného srdce.
● Po roce 1930: ve farmakologii došlo k přechodu z digitalisu (z Digitalis purpurea) na digoxin. Objevující se důkazy naznačovaly, že listy digitalis lanata byly mnohem účinnější než listy digitalis purpurea, což vedlo k extrakci nové látky (podobné gitoxinu, kterou vytvořil Sydney Smith, výzkumník z Burroughs Wellcome ve Velké Británii), která byla později pojmenována digoxin. Nadále probíhala ovšem diskuse o optimální formě podávání (tj. digitoxin, digoxin nebo listy digitalisu).
● 1954: FDA udělil licenci na první značkové tablety digoxinu (LanoxinTM) k léčbě srdečního selhání a fibrilace síní.
● 1971: šetření produktů prodávaných v několika zemích ukázalo rozdíly v biologické dostupnosti digoxinu mezi různými značkami.
● 1972: na britský trh byly uvedeny šarže tablet LanoxinTM, které vedly k přibližně dvojnásobným plazmatickým hladinám oproti příslušné dávce a mohly vést ke katastrofálním následkům.
● Polovina 70. let 20. století: stanoveno bezpečné terapeutické rozmezí digoxinu.
Přestože je jeho použití v posledních letech předmětem diskusí, digoxin zůstává léčebnou možností pro vybrané pacienty s fibrilací síní a srdečním selháním.
Chemická podstata a jak glykosidy působí na srdce
Kardiotonické glykosidy jsou složité látky skládající se ze steroidního jádra (aglykonu), laktonového kruhu a cukerné složky (např. digitoxosa), která ovlivňuje jejich rozpustnost a vstřebávání. Digoxin je srdeční glykosid s pozitivním inotropním a negativním chronotropním mechanismem účinku; může také inhibovat uvolňování reninu.
Hlavním buněčným mechanismem glykosidů je inhibice sodno-draselné pumpy (Na+/K+-ATPázy) v membránách srdečních buněk (kardiomyocytů). Blokádou této pumpy dochází k hromadění sodíku uvnitř buňky, což následně zpomalí odčerpávání vápníku (Ca2+). Vyšší hladina vápníku v buňce umožňuje silnější propojení svalových vláken při stahu.
Čtyři základní účinky na srdce:
...........................................
Exkurz do historie
Pozoruhodný náhled do doby před nástupem moderních syntetických kardiostimulancií a antihypertenziv poskytuje kniha Farmakotherapie praktického lékaře od dr. J. Štefla z roku 1945. Dobové představy a postupy krásně ukazují tehdejší úroveň poznání:
Sběr, uchovávání a biologická stanovení (titrace)
V roce 1945 se podávaly přímo sušené listy náprstníku (Folia Digitalis titrata) nebo lihové výtažky. Prof. Štefl popisuje, že listy se musely sbírat v době květu a rychle sušit, aby nepodlehly enzymatickému rozpadu: „Sebrané listy se musí rychle usušiti, aby glykosidy nepropadly fermentativnímu rozpadu, neboť ferment, porušující tyto glykosidy, jest v listech také obsažen. Z téhož důvodu musí býti list pečlivě uchován ve stavu suchém, neboť při zvlhnutí rovněž ztrácí účinnost z uvedených důvodů. Obsah účinných glykosidů v náprstníkových listech kolísá podle půdy, na které náprstník roste, podle sezonních vlivů atd., a proto je třeba biologickým pokusem tento obsah v listech zjišťovati."
...........................................
Proto se síla léku se zjišťovala biologickým pokusem na zvířatech (to bylo z dnešního hlediska kruté, nicméně tehdy naneštěstí standardní):
Dobové teorie o vápníku a vitaminu D
V roce 1945 ještě nebyl objeven přesný mechanismus Na+/K+ATPázy (k němu došlo až v druhé polovině 20. století). Lékaři se tehdy opírali o teorii O. Loewiho a vlastní pokusy dr. Štefla a Koláře. Všímali si, že glykosidy mají steroidní strukturu příbuznou vitaminu D a pohlavním hormonům. Domnívali se, že náprstník funguje tak, že „přesunuje vápníkové ionty z vnitřního prostředí přímo do srdečního svalu", což vedlo k silnější kontrakci.
Práškovaný list se předpisoval do papírových kapslí.
Příklad receptu:
Rp.
Folia Digitalis titrata Sacchari albi
D. tal. dos. No X. ad nebulas
S. 3 prášky denně.
0,03-0,1 ad 0,5
Štefl připouští, že..."Racionální by byly jenom pilulky, předepsané ope spiritu, kde líh brzdí fermentativní činnost." Viz například:
Rp.
Pulvis Foliorum Digitalis titr.
1,5
Extracti Liquiritiae q. s. ut fiant ope spiritu pilulae No XXX.
S. 3-5 pilulek denně.
Štefl se stavěl kriticky k přípravě pilulek, protože zvlhčením při výrobě mohlo dojít ke znehodnocení enzymy. Populární byly lihové roztoky a kapky (např. Digititrat Medica či francouzská Digitaline Nativelle). Pro rychlý zásah při těžkém selhání se podával další kardioaktivní glykosidy z jiných léčivých rostlin: strofantin či ouabain přímo do žíly.
Ustoupení ze slávy a moderní renesance
Od druhé poloviny 20. století až do 80. let byl digoxin pilířem kardiologie. Postupně však jeho dominance poklesla.
Příčiny:
1. Úzké terapeutické okno: Rozdíl mezi léčebnou dávkou a dávkou toxickou je extrémně malý.
2. Riziko toxicity (digitalisová intoxikace): Projevuje se nechutenstvím, zvracením, únavou, typickým žlutozeleným viděním a nebezpečnými poruchami rytmu.
3. Nástup moderních léků: Objevily se léky jako ACE inhibitory nebo beta-blokátory, které nejen ulevují od příznaků, ale prokazatelně prodlužují pacientům život.
Dnes se digoxin používá jako lék druhé volby především u pokročilého srdečního selhání nebo srdečního selhání doprovázeného fibrilací síní s rychlou odpovědí komor (zpomaluje převod ze síní na komory).
Návrat digitoxinu? Studie DIGIT-HF
Ačkoliv digoxin se vylučuje ledvinami, jeho historický sourozenec digitoxin se odbourává převážně v játrech, což je výhodné u pacientů se selhávajícími ledvinami. Nedávná mezinárodní studie DIGIT-HF (publikovaná v The New England Journal of Medicine) ukázala, že digitoxin dokázal snížit riziko úmrtí a hospitalizací u pacientů se srdečním selháním o 18 % oproti placebu. Digitoxin se tak po letech opět vrací do kardiologické praxe jako nadějný doplňkový lék.
Varování: všechny rostliny z rodu náprstník (Digitalis purpurea, Digitalis lanata) jsou prudce jedovaté! Domácí pokusy, vaření čajů nebo zaměnění listů náprstníku za jiné bylinky mohou vést k fatální zástavě srdce i při požití nepatrného množství. Látky z náprstníku smí být užívány výhradně ve formě přesně dávkovaných léků pod dohledem lékaře.
...........................................
Zajímavost na závěr
Spekuluje se, že toxicita digitalisu byla zodpovědná za zářivě žluté tóny pozorované v pozdějších obrazech Vincenta van Gogha, jako je například proslulá Hvězdná noc.
Xantopsie, což je dominantní žluté zkreslení vidění, je jedním z rysů otravy digitalisem, které původně popsal William Withering. Předpokládá se, že van Gogh trpěl epilepsií a mohl být léčen digitalisem svým francouzským lékařem Paulem Gachetem.
...........................................
PharmDr. Tomáš Arndt
RULÍK ZLOMOCNÝ: KRÁSNÁ PANÍ SE SRDCEM VRAHA
Nenechte si ujít poslední 3D 360° online kongres roku 2026 v kulisách japonského hlavního města. Po celý měsíc můžete online studovat a objevovat odborný i doprovodný program inspirovaný japonskou farmaceutickou tradicí, která představuje fascinující propojení starodávných východních nauk s nejmodernější vědou a precizní technologií. Kongres startuje 11. 11. 2026 a potrvá do 10. 12. 2026. Odborný program je akreditován 30 dní u ČLnK, ČKFA, POUZP a SKMTP a je určen všem lékárníkům, farmaceutickým asistentům a dalším nelékařským zdravotnickým profesionálům z celého Česka i Slovenska. Více na www.healthcomm.cz.
Ve 44. týdnu roku 2026 dosáhla nemocnost akutních respiračních infekcí (ARI) úrovně 828 na 100 000 obyvatel, což představuje pokles nemocnosti o 21 % v porovnání s předchozím týdnem. Pokles se přičítá státnímu svátku v průběhu pracovního týdne. U chřipce podobných onemocnění (ILI) se nemocnost zatím pohybuje na nízké úrovni, odpovídající tomuto ročnímu období. Vývoj nemocnosti posledních týdnů ale jasně ukazuje na start sezóny respiračních infekcí v ČR. Jak informoval vedoucí Oddělení epidemiologie infekčních nemocí SZÚ MUDr. Jan Kynčl, nejvyšší počty nemocných s ARI jsou u předškoláků, konkrétně u dětí do 5 let, kde je aktuálně nemocnost 3253 na každých 100 000 obyvatel. Nejvyšší dětskou nemocnost mají Olomoucký a Pardubický kraj, následují Zlínský a Jihomoravský kraj. (SZÚ)