České země byly vždy královstvím básníků, byť se v dnešní digitální éře může zdát, že tomu snad ani nebylo. Někteří básníci zůstali v paměti více, jiní méně. Jedním z těchto neprávem pozapomenutých básníků, byl, dá se tak říci, můj kolega Jaroslav Bednář. Kolegou ho mohu obrazně nazvat, protože byl lékárníkem, tedy PhMr. Jaroslavem Bednářem.
Studia a první praxe v lékárně
Pocházel z lékárnického rodu, i když jeho otec byl advokátem. Lékárníkem byl už jeho pradědeček, jehož dcera, Bednářova babička, mu pomáhala v práci. Lékárníkem se stal i jeho bratr Zdeněk. Zajímavé bylo i to, že jeho otec Emanuel byl spolužákem Aloise Jiráska.
Jaroslav Bednář se narodil 28. září 1889 ve Vysokém Mýtě. Zde vyrostl a vystudoval gymnázium. Maturitu složil v roce 1907. Po ní se rozhodl pro lékárnickou kariéru. Tzv. tirocinální praxi, která předcházela vlastnímu studiu, absolvoval v jedné z lékáren v rodném městě. Farmacii vystudoval v letech 1910 až 1912 na Filosofické fakultě české části Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po ukončení studia pracoval jako kondicinující farmaceut (lékárníkem byl tehdy zván pouze majitel lékárny s farmaceutickým vzděláním). Zkušenosti získával v několika českých a jedné vídeňské lékárně (zde si dobře osvojil němčinu). Jeho praxi přerušila první světová válka.
Válečná zkušenost
Válku prožil jako voják lékárenské služby rakousko-uherské armády v Haliči a Itálii. Do pekla bojů se naštěstí nedostal, ale s jejich následky se denně setkával ve své funkci zdravotníka. Jeho nadřízený, MUDr. Klement Weber, na něj vzpomínal nejen jako na osvědčeného profesionála ve své práci, ale i jako morálně silnou osobnosti, která svou vyrovnaností a optimismem pomáhala zacelovat rány nejen na těle, ale i na duši. Z italského bojiště se vrátil až po kapitulaci začátkem listopadu 1918. V letech 1918-19 byl příslušníkem Československé domobrany. Demobilizován byl v hodnosti poručíka farmaceutické služby.
První literární krůčky
V nově vzniklé republiky byl téměř sám - během války ztratil svého otce, matku, nejstaršího bratra, ale i svoji velkou lásku, Bělu Wirthovou-Bednářovou, která se nakonec provdala za jeho bratra Zdeňka, ale zemřela při porodu.
Po válce se vrátil ke své práci v lékárně, ale stále více ho přitahovalo umění slovesné. Zkušenosti války a osobní přátelství ho přivedly tehdy, stejně jako mnoho jiných, k levicové orientaci. Debutoval básní Slepci v nedělní příloze Rudého práva. Kromě něj přispíval do levicově orientované revue „Červen", kterou vydával v letech 1918-1921 básník Stanislav Kostka Neumann, předválečný vyznavač anarchismu, který přešel po válce na komunistické pozice. Do služeb této ideologie dal také posléze „Červen". Nicméně nejednalo se o ryze ideologickou tiskovinu, zejména v prvních ročnících, kdy do ní přispívali i bratři Čapkové, Fráňa Šrámek, Josef Hora, Vladislav Vančura či ještě v prvním ročníku Richard Wiener nebo Jaroslav Durych. Častými přispěvateli byli Jiří Wolker nebo (alespoň zpočátku) Jaroslav Seifert.
Jeho příspěvky se ale začaly objevovat i v dalších periodicích, z nichž lze zmínit „Moderní revui", Lidové noviny, „Host" nebo „Plamen". První knihu, básnickou sbírku „Lidská tvář", vydal roku 1923. Několik uplynulých let v jeho duši nesetřelo hrůzy válečných zážitků. Básně odrážely syrovost zážitků z té doby, které rezonovaly v zesíleném sociálním patosu, všudypřítomném v jeho verších. I když Bednářova poezie se nikdy programově nehlásila k žádnému uměleckému směru, zde bychom ji mohli přirovnat k silnému proudu sociální poezie na počátku dvacátých let, kterou psali Jiří Wolker, Jaroslav Seifert nebo Josef Hora.
Druhou básnickou sbírku, „Proud světla" autor vydal v roce 1926. V ní byl silně ovlivněn dobovým básnickým směrem poetismem, což odrazilo v hravosti a asociacích jeho veršů. I zde se objevily verše věnované uplynulé válce, ale i verše s prostými motivy lásky k životu či ženě, ale také verše potvrzující jeho levicovou orientaci, věnované Vladimíru Iljiči Leninovi či Antonínu Mackovi (komunistický básník a novinář, který zemřel roku 1923).
V roce 1928 vyšlo Bednářovou první prozaické dílo, „Červená země". Jedná se o román, odehrávající se v kulisách první světové války. Už jeho název asociuje krev, všudypřítomnou v prostředí, kde básník a farmaceut za války pracoval. Líčí příběh zdravotní sestřičky Pavly, která pracuje ve vojenském lazaretu na italské frontě a která zde v závěru románu tragicky nachází svoji smrt. Dílo vzbudilo příznivé reakce dobové literární kritiky. V roce 1930 toto dílo následovala již ne tak úspěšná povídková sbírka „Probuzení ohně".
Koncem dvacátých let Bednář pracoval v lékárně „U modrého lva" ve Vodičkově ulici v Praze 2 (založená roku 1773), kterou vlastnili dědicové PhMr. Heřmana Rüdingera. Tuto lékárnu vedl lékárník PhMr. Zdenko Rüdinger, jehož dcera Irena se stala první ženou Jaroslava Bednáře.
V roce 1930 se PhMr. Bednář osamostatnil a otevřel si 1. září lékárnu „Pod Jezerkou" v Praze-Michlích (dnes Nuselská ulice, tehdy Táborská, po válce Leninova).
Lékárna jako inspirace
V roce 1930 vydal básnickou sbírku „Hvězdné tuláctví", které znamenalo vrchol jeho tvorby. Je věnována jeho lásce, paní Běle Wirthové-Bednářové. Paradoxní bylo, že vyšla jako původně bibliofilský tisk v několika málo výtiscích. Stále se zde ještě objevují stopy tehdy již odcházejícího poetismu. Sbírka představuje vyrovnání nejen s válečnými hrůzami, ale i se ztrátami svých blízkých během této doby. Verši také probleskuje jeho lékárnické povolání: objevují se zde zmínky na jedy, byliny či rostlinné drogy. Odráží se to v krátkých básních věnovaných jedům a léčivým rostlinám. Setkáváme se s názvy jako opium („Snový květ nirván, sníh léta padá"), laudanum (opiová tinktura, obsahující přibližně 10 % práškového opia), meconium (odvozeno z řeckého slova, zhruba „podobné opiu", získané z jiných části opiového máku či odlišných druhů máku, též synonymum pro opium), atropin, cocain, kurare nebo hašiš („Slavné blaženství nebes zvlnilo smyslů antény"). Roli hrají i názvy léčivých rostlin jako heřmánek, náprstník, ocún a sněženka. V textu se objevuje i název Lapis philosophorum, kámen mudrců.
Lékárna je jeho základnou, z které se vydává na snově poetické cesty: „Tichem lékárny za tebou, otče, jdu / [...] / barokem zčernalých regálů jako hlavní lodí v kostele." Lékárna je prostředím, které se z běžného místa stává tajemnou inspirací básníkovou: „Jedová skrýše na dva velké zámky zavřena. / V bolestnou úzkost praskání skříní se mísí."
Byť nebyl činným v hnutí poetismu, přesto bylo toto dílo kritiky zařazeno k vrcholům poetismu jako byl Nezvalův Edison, Závadova Panychida, Bieblův Nový Ikaros či Seifertův Poštovní holub. Básník se tak bezpochyby ocitl jako rovný mezi rovnými s knížaty české poezie.
Potom se však básník na celých deset let umělecky odmlčel. Svoji roli také jistě hrálo to, že se musel starat o vlastní lékárnu, což byla velmi náročná a mnoho času zabírající činnost. Nicméně jeho lékárna se stala, s nadsázkou řečeno, „literárním klubem", protože ho zde navštěvovala celá řada jeho přátel, významných osobností meziválečné české literatury: Josef Hora, Konstantin Biebl, Jiří Wolker, Stanislav Kostka Neumann, Jindřich Hořejší, Karel Konrád, Vilém Mathesius, Marie Majerová, Ivan Olbracht nebo František Hrubín. Právě poslední ve své vzpomínkové knize „Lásky" vzpomíná na přítele-lékárníka a básníka v jedné osobě: „Budeme ho navštěvovat v lékárně a často se tam setkáme s Bieblem a Hořejším: pan magistr Bednář v bílém plášti váží různé ingredience, za jeho zády v policích nevinně svítí krásné porcelánové nádoby, které v nitru ukrývají jedy." Zajímavá je i další zmínka spojující lékárnu s poezií: „[...] má pro každého pacienta vlídné slovo, babičkám hrozí prstem a dlouze je poučuje, jak léku užívat, a vyptá se na zetě a snachy a vnoučata; my však víme, že už se nemůže dočkat, až se lékárna na chvilku vyprázdní, aby mohl vyndat zpod pultu lístek s novými verši a přečíst nám aspoň kousek, než znovu zazvoní zvonek."
Až v roce 1940 vydal své další prozaické dílo, román „Bílý smích". Jednalo se o psychologický román, popisující trauma válečného vysloužilce, který se snaží zařadit do běžného života. Je to román protiválečný, jehož název může odkazovat k hořkému úsměvu na nabílené tváři mima.
V době okupace se Bednář zapojil do protinacistického odbojového hnutí, kde spolupracoval s Jaroslavem Kratochvílem, Josefem Palivcem nebo Juliem Fučíkem. Posledně jmenovaného také krátce ukrýval ve svém bytě. V květnu 1945 se aktivně zúčastnil Pražského povstání. Po skončení druhé světové války (1946) básník vydal znovu svůj stěžejní opus „Hvězdné tuláctví" doplněný sbírkou válečných veršů „Retorta" s podtitulem „Pásmo básní z válečných let". Jedná se o meditativně laděné básně, kde básník opouští syrovost, typickou pro jeho meziválečnou tvorbu a přiklání se k jisté patetičnosti a monumentálním obrazům. Název sbírky je odvozen od označení baněk se zahnutým dlouhým krkem (křivulí) sloužících jako jednoduchý destilační přístroj k destilování zejména kapalin.
V rámci tzv. „socializace lékáren" přišel v roce 1950 o svoji lékárnu (pracoval zde i po válce) a předal ji národnímu podniku Medika. Převzal ji po něm jako vedoucí lékárník PhMr. Jaroslav Hula. Koncem roku 1952 byla bohužel zcela zrušena. PhMr. Bednář poté pracoval jako lékárník v několika pražských lékárnách.
Po roce 1948 se, věren své celoživotní levicové orientaci, dal do služeb komunistického režimu. V roce 1953 vydal sbírku angažované poezie „V lidu jsi" označenou jako „verše pod kresby Mikoláše Alše". V následujících sbírkách, „Slunce nad domovem" (1955) a „Rodný stůl" (1959) se již přiklání spíše k písňové melodičnosti a poctě tradicím své země.
V padesátých letech došlo ke krizi v básníkově osobním životě. Po rodinných problémech se odstěhoval od své první ženy Ireny a od roku 1954 žil s vdovou Alexandrou Steinerovou (až do své smrti v roce 1976). Přestože nebyl příliš finančně zabezpečen, věnoval Národní galerii několik cenných obrazů, které si vzal do nového bytu (díla Augusta Bedřicha Piepenhagena, Jana Zrzavého a Františka Tichého).
60. léta přinesla změnu v jeho tvorbě. Svoji roli sehrálo i to, že v roce 1961 odešel do důchodu (při té příležitosti obdržel titul zasloužilého umělce) a měl již více času na vlastní tvorbu. Ve sbírce „Živý dech" (1963) opouští melodičnost a přiklání se k volnému verši, který mu lépe pomáhá reflektovat neklidný tep velkoměsta. V tom pokračuje ve svých dvou dalších básnických sbírkách, „Má Praho, město múz" (1966) a „Cizinka a básník" (1969). V nich provází čtenáře lyrickým způsobem po pražských památkách a zákoutích.
Báseň Poledne zachycuje dynamický pulz města. Popisuje davy spěchající od Karlova mostu za zvuků poledních zvonů, čímž proměňuje obyčejný městský ruch v poezii.
Někteří kritici však těmto básním vytýkali jistou povrchnost a popisnost, nicméně svoji hodnotu a půvab měly a zachovaly si ho dodnes. Sbírka „Cizinka a básník" tvoří epilog jeho životní tvorby. V složitě komponovaných básních se odráží dialog stárnoucího básníka a tajemné cizinky, obsahující řadu vzpomínek a snových přátelství, což vrací vzpomínku na jeho nejznámější a nejlepší dílo, cyklus básní na pomezí snu a vědomí, „Hvězdné tuláctví".
V roce 1974 obdržel Bednář za svou dlouholetou tvorbu Řád práce. Za necelé dva roky poté, 21. ledna 1976, zemřel v Praze a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.
Farmaceutem byl, jak bylo zmíněno, i jeho bratr, PhMr. Karel Bednář, který se narodil v roce 1897 a magisterský titul obdržel v roce 1919. Mezi válkami pracoval jako kondicinující farmaceut v lékárně „U Libuše" v Praze na Žižkově a v lékárně „U Národního divadla" na Národní třídě v Praze 1. Lékárníkem se stal i syn Jaroslava Bednáře. Jeho dcera se stala aspirantkou v lékárně a provdala se za lékárníka.
V roce 1989 byla PhMr. Jaroslavu Bednářovi odhalena ve Vysokém Mýtě pamětní deska na jeho rodném domě č. 93 v ul. B. Smetany. Jeho život a dílo představuje vzácné propojení praktikujícího lékárníka na jedné straně a básníka a prozaika na druhé straně. Čas, který uplynul, již, alespoň částečně, odvál balast dobové levicové ideologie a zůstala jen krása básníkových veršů:
„A dvojí život je ti povždy žít. / Světla vedle stínů, / mávnutí marná za prchajícím snem."
PharmDr. Tomáš Arndt
Zdroj obrázků: Národní digitální knihovna Kramerius.
........................
Další díl seriálu poodhalí život a dílo redaktora Časopisu českých lékárníků, který ale napsal také mnoho povídek či fejetonů do různých dalších časopisů. Lékárník František Herites je zařazován do tzv. lumírovské generace spisovatelů 70. a 80. let 19. století.
........................
Nenechte si ujít poslední 3D 360° online kongres roku 2026 v kulisách japonského hlavního města. Po celý měsíc můžete online studovat a objevovat odborný i doprovodný program inspirovaný japonskou farmaceutickou tradicí, která představuje fascinující propojení starodávných východních nauk s nejmodernější vědou a precizní technologií. Kongres startuje 11. 11. 2026 a potrvá do 10. 12. 2026. Odborný program je akreditován 30 dní u ČLnK, ČKFA, POUZP a SKMTP a je určen všem lékárníkům, farmaceutickým asistentům a dalším nelékařským zdravotnickým profesionálům z celého Česka i Slovenska. Více na www.healthcomm.cz.
Ve 44. týdnu roku 2026 dosáhla nemocnost akutních respiračních infekcí (ARI) úrovně 828 na 100 000 obyvatel, což představuje pokles nemocnosti o 21 % v porovnání s předchozím týdnem. Pokles se přičítá státnímu svátku v průběhu pracovního týdne. U chřipce podobných onemocnění (ILI) se nemocnost zatím pohybuje na nízké úrovni, odpovídající tomuto ročnímu období. Vývoj nemocnosti posledních týdnů ale jasně ukazuje na start sezóny respiračních infekcí v ČR. Jak informoval vedoucí Oddělení epidemiologie infekčních nemocí SZÚ MUDr. Jan Kynčl, nejvyšší počty nemocných s ARI jsou u předškoláků, konkrétně u dětí do 5 let, kde je aktuálně nemocnost 3253 na každých 100 000 obyvatel. Nejvyšší dětskou nemocnost mají Olomoucký a Pardubický kraj, následují Zlínský a Jihomoravský kraj. (SZÚ)